Kdybych mel jeste jednou popsat co se mi na ty fotce /a ne jen na tehle tve rodine fotce/ zda dost zajimavy, tak bych asi vytahnul ten pocit absurdna co z tech fotek obcas citim ... me ta scena od zacatku nepripadala nejak drsna ... spis me tou fotkou stavis do role postaka, co k vam nahodou vesel otevrenejma dvermi s duchodem pro dedecka ... pac se nemohl dozvonit ... a na prahu obyvaku lehce ztuhl z toho co vidi ... a /taky/ to se mi na tom prave libi ;-)
Já bych se jen a pouze na vyznění fotky slepě nevázal. Ta otázka co bylo u daného snímku v pozadí jeho vzniku je důležitá z mnoha hledisek z nichž to nejdůležitější je asi etika. (Přesněji — je třeba si klást otázky. Jakmile s tím přestaneme, tak je to špatný.) Ale je tu třeba i ta technická stránka, kdy jsou z obrazu uměle odstraňovány některé prvky. (Pokud vím, tak to, mAhdi, nemáš moc rád a proto asi nejsi úplným zastáncem toho, že nejdůležitější je vyznění fotky.)
Když se vrátím k tomu co psal thomason, tak bych chtěl ještě podotknout, že to také trochu souvisí možná s tím, že obyčejně člověk, který je objektem zájmu fotografa, nechce být fotografován při choulostivých situacích. To může být vždy, když se člověk necítí dobře, ať už se jedná o nemoc a nebo si myslí, že mu to momentálně nesluší. Na to jsou dvě řešení — krást tyhle snímky potají a nebo votravovat s foťákem tak dlouho, než si na to objekt zvykne a přestane mu to vadit. To se možná dnes stírá s tím, že se fotí vždy a všude a pak se to sype na net. Člověk s tím už dnes skoro musí počítat, že ho někdo vyfotí při sraní a vystaví na fejsbůku. Dřív se šlo k pánu fotografovi tak jednou za pět let a za něj se platilo, takže je skoro jasný, že se lidi nechtěli nechat fotit při vyměšování, natož, aby si něco takového v rámečku postavili na noční stolek.
Tak ja bych rek, ze dulezity je vyzneni te fotky, pozadi je urcite zajimava perlicka, ale pokud fotka funguje, tak je imo jedno jestli se jedna o banalitu nebo to drama bylo v realu a stejne tak naopak ... jako sem nezmenil nazor na Eisenstaedtova namornika nebo milence od Doisneau, kdyz sem casem zjistil jejich pribehy, tak to nemam potrebu delat ani tady :)
no napr Jindra ze Sovince ma na svojich fotkach svojich znamych/rodinu a nikde sa tym netaji. A vobec to neznizuje hodnotu tych fotiek. Fotit rodinu si myslim je ok, a aj to poslat von ak je ta fotka/seria dobra. Ci to pojmes ako doku alebo rodinny album je podla mna jedno , dolezite je ako to das = ci to ma zmysel pustat von alebo ostat v rodinnom albume.
thomasonuv nazor je rozhodne podnetnej. Ja zas premyslim docela nad tim, zda tyto "rodinne tragedie" (mysleno nadnesene) - babicky na kapackach, dedeckove na voziku, pohrby apod. maji smysl nekde prezentovat, nebo jestli maji zustat opravdu v intimnim rodinnem kruhu, uplne stejne tak jako tam zustavaj ty "hepy" rodinny alba. Znam to z vlastni zkusenosti, viz tu moje serie o dedovi, ze jo - coz, je teda trochu dohnany do extremu, ale treba vylozene PRO ME melo to foceni docela velkej vyznam v tom, jak jsem se s tou situaci vyporadal. Dneska kdyz se na tuto serii, ktera zachycuje smrt v rodine, divam tak to vidim uz uplne jinak a rikam si "sakra, jak jsem to mohl fotit se zamerem DOKUMENTU, kterej pujde ven", a ne jako fakt obyc rodinny album (smutny album, jak pise thomason) a zpetne si uvedomuju, ze by to vlastne dopadlo mnohem lip, s tim "albumovym" pristupem. Tohle je to, co ve me thomason nahlodal a docela by me zajimaly i jiny nazory.
Vím přesně, kam thomason míří a naprosto souhlasím.
Ale začínám mít nutkání fotku více osvětlit.Scéna nebyla tak dramatická, jak se může zdát.Jednalo se o předváděcí akci na jakési matrace.Předváděčka jako taková mě nezajímá, ale zkouška této matrace ve mě vyvolala asociaci na smrtelné lože.
Já se za dokumentaristu nepovažuju a rád zneužívám toho, že fotky lžou:)
Když si projedu stará rodinná alba, nikde tam nenajdu jakoukoliv snahu ukázat člověka starého a bezmocného (netvrdím, že tohle je ten případ). Pokud je tam praděda, tak buď v uniformě za mlada nebo v hloučku vnoučat (jako jakési jeho výhonky). Samozřejmě to souvisí s tehdejší (ne)dostupností média. Pokud budu ale sledovat účel a působení takového alba, pohled na dané fotky v člověku vyvolává pouze a jen pozitivní respektive pěkné emoce. Představím-li si fotoalbum, kde bude ten voják ve svých 80ti letech na invalidním vozíku, procházka růžovým sadem končí. U kamaráda z Hanoje visí v domě jeho příbuzných fotka pradědy. Ta fotografie (cca rok 1900) má hlavní funkci oslavovat jméno rodiny - ten člověk je zachycen jako slovutný mistr bojového umění. Hodně zobecněno, lidé opravdu do jisté míry potřebují pohádky o nesmrtelnosti nejenom slyšet, ale hlavně o tu svou sami usilují (viz. stejnojmenná kniha Nesmrtelnost od Kundery).
A teď jsme tu my, dokumentaristé. Ukazujeme rodinu takovou jaká ve skutečnosti je. Děda na invalidním vozíku. Babička na kapačkách. Děláme něco, co nebylo dříve příliš běžné. Jsme si ale opravdu jistí, že víme co děláme?
Ještě mě napadlo tohle téma vyhrotit směrem k náboženství :) Zřejmě to souvisí s nějakou formou hledání odpovědi..vono to, co uvádí Alain de Botton ve svém příspěvku na TEDtalks - Atheism 2.0, radikální odklon od církevní instituce, šamanů, kněží, náboženských svátků, svatyní a obřadů v nás zanechal pořádnej zmatek...nevěřící většina si musí hledat vlastní cestu...toho, ale průměrný člověk prostě není schopen. Doporučuju mrknout: http://www.youtube.com/watch?v=2Oe6HUgrRlQ
Když se vrátím k tomu co psal thomason, tak bych chtěl ještě podotknout, že to také trochu souvisí možná s tím, že obyčejně člověk, který je objektem zájmu fotografa, nechce být fotografován při choulostivých situacích. To může být vždy, když se člověk necítí dobře, ať už se jedná o nemoc a nebo si myslí, že mu to momentálně nesluší. Na to jsou dvě řešení — krást tyhle snímky potají a nebo votravovat s foťákem tak dlouho, než si na to objekt zvykne a přestane mu to vadit. To se možná dnes stírá s tím, že se fotí vždy a všude a pak se to sype na net. Člověk s tím už dnes skoro musí počítat, že ho někdo vyfotí při sraní a vystaví na fejsbůku. Dřív se šlo k pánu fotografovi tak jednou za pět let a za něj se platilo, takže je skoro jasný, že se lidi nechtěli nechat fotit při vyměšování, natož, aby si něco takového v rámečku postavili na noční stolek.
Ale začínám mít nutkání fotku více osvětlit.Scéna nebyla tak dramatická, jak se může zdát.Jednalo se o předváděcí akci na jakési matrace.Předváděčka jako taková mě nezajímá, ale zkouška této matrace ve mě vyvolala asociaci na smrtelné lože.
Já se za dokumentaristu nepovažuju a rád zneužívám toho, že fotky lžou:)
Díky všem.
Když si projedu stará rodinná alba, nikde tam nenajdu jakoukoliv snahu ukázat člověka starého a bezmocného (netvrdím, že tohle je ten případ). Pokud je tam praděda, tak buď v uniformě za mlada nebo v hloučku vnoučat (jako jakési jeho výhonky). Samozřejmě to souvisí s tehdejší (ne)dostupností média. Pokud budu ale sledovat účel a působení takového alba, pohled na dané fotky v člověku vyvolává pouze a jen pozitivní respektive pěkné emoce. Představím-li si fotoalbum, kde bude ten voják ve svých 80ti letech na invalidním vozíku, procházka růžovým sadem končí. U kamaráda z Hanoje visí v domě jeho příbuzných fotka pradědy. Ta fotografie (cca rok 1900) má hlavní funkci oslavovat jméno rodiny - ten člověk je zachycen jako slovutný mistr bojového umění. Hodně zobecněno, lidé opravdu do jisté míry potřebují pohádky o nesmrtelnosti nejenom slyšet, ale hlavně o tu svou sami usilují (viz. stejnojmenná kniha Nesmrtelnost od Kundery).
A teď jsme tu my, dokumentaristé. Ukazujeme rodinu takovou jaká ve skutečnosti je. Děda na invalidním vozíku. Babička na kapačkách. Děláme něco, co nebylo dříve příliš běžné. Jsme si ale opravdu jistí, že víme co děláme?
Ještě mě napadlo tohle téma vyhrotit směrem k náboženství :) Zřejmě to souvisí s nějakou formou hledání odpovědi..vono to, co uvádí Alain de Botton ve svém příspěvku na TEDtalks - Atheism 2.0, radikální odklon od církevní instituce, šamanů, kněží, náboženských svátků, svatyní a obřadů v nás zanechal pořádnej zmatek...nevěřící většina si musí hledat vlastní cestu...toho, ale průměrný člověk prostě není schopen. Doporučuju mrknout: http://www.youtube.com/watch?v=2Oe6HUgrRlQ
tvoju.
veľmi dobrá fotka.
"... pockej Jenicku ... dada si ted s tebou nemuze hrat, ale dame ho do nabijecky a tak za dve hodky zas pujde zapnout ..."
husty
:-)